lidé

sice znám jménem asi tak deset lidí, ale od vidění si jich pamatuju daleko víc a už jsem se trošku rozkoukal. jací vlastně jsou Ti naši zaměstnanci? většinou máme chlapy, ale pár ženských tu taky je. většinou na finančním oddělení. máme jednoho vousáče, kterej se pořád mračí, ale když se ho na něco zeptám, vždy se domluvíme. pohodička. a na druhé straně tu máme i mladý kluky, kteří choděj v džínách a místních modních obtažených tričkách. máme manažery všech možných směrů, kteří nevylezou ze sáčka ani při fotbale, máme guardy (rozuměj hlídač, vrátný, žádný bodyguard, to tu není třeba), kteří chodí v piráčích, máme kuchaře, který chodí celou dobu, co tu jsem, v jednom tričku, máme choly (pomocnice, uklízečky), které jsou usměvavé a uctivé a vážené jako moje babička, máme spoustu řidičů, kteří jsou stejně pohodoví jako naši guardi.

co se mi líbí je, že naši zaměstnanci drží pohromadě a není tu mezi nimi nějaká nevraživost. přitom máme zastoupena snad všechna etnika i oba náboženské směry. a férově se chovaj k ženskejm. ne jen k expatkám, ale i místním. to byla jediná věc, která mě trochu zklamala při včerejším obědě, který jsme udělali jako rozlučku s Pepém (mým předchůdcem). ženský si sedly stranou. a přitom jsme jim dělali místo a byly tam i obě Petry. bylo to čistě jejich rozhodnutí, včera večer jsme to s expaty dost probírali. holt je pravda to, co zaznělo v Serafu při povídání o Islámu: „práva si musí každý vybojovat sám. a hlavně je musí chtít“.

a včera bylo hodně vidět, jak se všichni dovedeme uvolnit. a přitom jsme hráli „jen“ plácanou, petanque a fotbal. v Čechách jsou lidi rozmazlení všemožnou zábavou, takový piknik by si asi tak plně neprožili jako my. no paráda, už říkám „my“. to to moc dlouho netrvalo...

lunch u Mazáru

p.s.: dejte prosím vědět, jestli těch fotek není moc...