etnika

ptáte se, jak je to tu s etniky, já se také zajímal. nejvíc je tu Paštunů. onotaky v perštině Afghánistán znamená Stát Paštunů. a pak je tu hromada Tádžiků, Uzbeků a Hazárů. Hazárové jsou potomky Čingischánových nájezdníků. v Darí slovo Hazor znamená tisíc, protože tolik jich tu asi zbylo. dnes už jich je několik milionů.

Paštuni jsou hlavně na jihu a jsou to takoví velcí chlapi, od pohledu bojovníci. našim holkám se prý líbějí nejvíc. Uzbekové a Tádžikové mají naopak takové kulaté obličeje, někteří jsou opravdu jak Sluníčko. pokud potkáte někoho se šikmýma očima, narazili jste na Hazára. a nebo nemusí mít šikmé oči, ale vypadá jak číňan. to jsou archetypy, na většině lidí nepoznám, kam patří, ale zlepšuju se. někdo je typickej, někdo naopak vůbec.

přidejte si ke všem těm etnikům ještě dělení na šíity a sunity a máte zaděláno na oheň pod papiňákem. historicky se tu střetávají mocenské vlivy okolních států, současný stav to jen dokresluje. na volební kampaň zde dávají peníze jak Irán, tak Pákistán, svůj vliv to pochopitelně uplatňuje i Čína, o Americe a Evropě nemluvě. když chtěl prezident odvolat jednoho ministra, profesora z nějaké německé univerzity, německá armáda prohlásila, že odejde. to je pěkná rána demokracii. Američani spolu s celou OSN pak přihlíželi zfalšování prezidentských voleb. na toto téma doporučuju si něco přečíst.

největší bezpečnostní prolémy jsou na jihu, kde jsou Paštuni, a pak v paštunských kapsách. to jsou místa, kde paštunové převládají a nastěhovali se tam při dávné pozemkové reformě z jihu. dobře je to vidět třeba na mapce v článku na Wikipedii. odjížděl jsem z Prahy s tím, že Paštuni jsou Ti špatní. jenže jich je tu skoro polovina, navíc jsem zjistil, že Ti výborní lidé, se kterými jsem strávil spoustu hodin, jsou právě také Ti Paštuni. celé to napětí etnik a náboženství, sociální a kulturní, je úrodnou půdou pro někoho třetího, kdo má peníze a začne přesvědčovat, že to a to je špatně, ten a ten je lump (což často taky je), co všechno špatnýho dělají Američani a že by se s tím mělo něco udělat. jen si představte, jak by to vypadalo u nás, když by někdo v některých regionech s velkou nezaměstnaností vyhlásil, že za každého zabitého policajta dá sto tisíc.

závěrem z jiného soudku: v neděli se podívejte na otázky Václava Moravce, bude tam mluvit náš Honza za Člověka v Tísni a bude to právě o české pomoci v Afghánistánu. velice zajímavé bude srovnání PRT a nás. ;-)

lidé

sice znám jménem asi tak deset lidí, ale od vidění si jich pamatuju daleko víc a už jsem se trošku rozkoukal. jací vlastně jsou Ti naši zaměstnanci? většinou máme chlapy, ale pár ženských tu taky je. většinou na finančním oddělení. máme jednoho vousáče, kterej se pořád mračí, ale když se ho na něco zeptám, vždy se domluvíme. pohodička. a na druhé straně tu máme i mladý kluky, kteří choděj v džínách a místních modních obtažených tričkách. máme manažery všech možných směrů, kteří nevylezou ze sáčka ani při fotbale, máme guardy (rozuměj hlídač, vrátný, žádný bodyguard, to tu není třeba), kteří chodí v piráčích, máme kuchaře, který chodí celou dobu, co tu jsem, v jednom tričku, máme choly (pomocnice, uklízečky), které jsou usměvavé a uctivé a vážené jako moje babička, máme spoustu řidičů, kteří jsou stejně pohodoví jako naši guardi.

co se mi líbí je, že naši zaměstnanci drží pohromadě a není tu mezi nimi nějaká nevraživost. přitom máme zastoupena snad všechna etnika i oba náboženské směry. a férově se chovaj k ženskejm. ne jen k expatkám, ale i místním. to byla jediná věc, která mě trochu zklamala při včerejším obědě, který jsme udělali jako rozlučku s Pepém (mým předchůdcem). ženský si sedly stranou. a přitom jsme jim dělali místo a byly tam i obě Petry. bylo to čistě jejich rozhodnutí, včera večer jsme to s expaty dost probírali. holt je pravda to, co zaznělo v Serafu při povídání o Islámu: „práva si musí každý vybojovat sám. a hlavně je musí chtít“.

a včera bylo hodně vidět, jak se všichni dovedeme uvolnit. a přitom jsme hráli „jen“ plácanou, petanque a fotbal. v Čechách jsou lidi rozmazlení všemožnou zábavou, takový piknik by si asi tak plně neprožili jako my. no paráda, už říkám „my“. to to moc dlouho netrvalo...

lunch u Mazáru

p.s.: dejte prosím vědět, jestli těch fotek není moc...

první juma

každý pátek je juma. svátek a volno. jediný den, kdy se tu nepracuje. Mohamed jumu zavedl, aby lidi měli čas poslouchat kázání a nevymlouvat se na práci. původně měli volno v sobotu, ale podobně jako křesťané přesunuli svátek na neděli, muslimové šli opačným směrem.

a tak tu pracujeme od soboty do čtvrtka. je to zvláštní pocit. obzvlášť v sobotu a neděli, když vím, že si někde válíte šunky a já dřepím v kanclu. ale čtvrteční večer a pátek to zas trošku vynahradí.

minulý pátek byla má první juma a Feda mě vzal na procházku k mešitě. hned vedle ní je svatá hrobka. neboli Mazar-e-Sharif. je to nejhezčí místo v celém Mazáru. mešity vždy fungovali jako společenská centra a i v okolí je spousta lidí v parku. prý se sem chodí seznamovat kluci s holkama. v čechách se chodí na diskotéky, tady k mešitě. a nutno dodat, že lavičky kolem byly obsazené.

zároveň jsme vybrali látku na piráč. místní oděv, který se mi zrovna šije. jsou to volné kalhoty a dlouhá halena. velice pohodlné a vzdušné, látku jsme vybrali na blížící se horka. a taky tu pak nebudu tolik vyčuhovat.

je tu krásně vidět, jak se místní společnost proměňuje. stačí se podívat, jak se oblékají mladí a jak staří. často jsou vidět třeba dcera s mámou, jak jdou po městě. máma v burce až po kolena, dcera s šátkem a v kalhotách.

udělal jsem pár fotek, některé jsou focené z ruky, jinak to nejde, tak omluvte nakloněné horizonty...

první juma

dnes

dnes v noci mě vzbudilo zemětřesení. moje první v životě. patří k místnímu kolorytu vybíhat při něm z domů. než jsem ale vstal z postele, přestalo. tak jsem zase stál. ptáte se, jaké to je? asi jako když stojíte na mostě a jede kolem kamion. byli jsme daleko... jinde to asi škody napáchalo, poslali jsme jednoho našeho lokálce, zjistit škody na místě, ale zatím víc nevíme.

dnes byl poslední možný den zaregistrovat se k volbám. bohužel osobně v Kábulu. takže to budou mé první volby v životě, kdy nepůjdu volit.

dnes jsem měl druhou lekci Darí. umím dvě slovesa, deset podstatných jmen (ještě k tomu z většiny jen různé druhy džusů) a pár frází. začínám si vážit mojí angličtiny...

dnes jsem neměl večeři. stávkuju proti místním omastkům. musím koupit sýry, zeleninu a nechat si nosit jen chleba. jinak se ze mne za chvíli stane raději vegetarián...

dnes už raději končím...

autem do Hejrátanu

kuchař nás trápí a tak jsme si hromadně nenapsali večeři a naopak vyrazili autem k uzbeckým hranicím. Hejrátan leží na Amudarii, tak se tu snažíme sehnat čerstvou rybu. což se nepovedlo, tak se rozhodujeme uvěřit jedné zmražené, že není moc stará a bereme ji. na grilu byla výborná...

dá se tu sehnat i vodka, takže se nakonec vracíme i s ní. akorát z Hejrátanu jsme viděli jen tržiště na hlavní silnici, srotilo se kolem nás docela dost lidí, takže jsem raději ano nefotil. nejvíc se mi líbil jeden švec. starý děda, který seděl s celým krámkem na zemi a opravoval zrovna někomu pantofle. a celý osud měl vtisklý ve tváři. a pak taky proud děvčat, která společně mířila ze školy. představte si proud mnoha desítek štíhlých černých postav s bílými šátky a usměvavými obličeji. nádhera!

fotky mám vlastně nakonec jen z auta. a na minutku mi zastavili u jedné duny. když jsme u těch dun... docela často jsou tu vidět pracující děti a zrovna u těch dun pracovali většinou. lopatou přehazovali dunu na druhou stranu silnice. postupně takhle musí přeházet celou poušť... :-(

autem do Hejrátanu

Mazar-i-Sharif

hlavní office máme v Mazáru. po dni stráveném v Kábulu jsem přeletěl do Mazáru. cesta autem by trvala přes osm hodin a vedla by přes pověstný průsmyk Salang se známým tunelem, který zde postavili sověti. cesta letadlem trvala necelou hoďku, takže dvakrát tolik času strávíte na letišti (už vás někdy během jednoho odbavení třikrát prošacovávali, dvakrát prohledávali všechna zavazadla a jednou skenovali? už jste někdy seděli v čekárně kam přibíhali vyvolávači se jmény různých měst? už vás někdy na letišti naložili do autobusu, nechali čekat skoro deset minut, aby vás popovezli necelých (!!!) 50 metrů?).

máme tu k dispozici jeden větší compound. je to taková oplocená zahrada, v jedné části máme office, druhé dvě jsou pro nás pro expaty na bydlení compoundy jsou tu velice běžné, je to asi víceméně ekvivalent našich vilových čtvrtí. tedy taková vyšší střední třída. je tu docela klid a je tu zeleň. teď zrovna poslouchám cvrčky ze zahrady. ale v pět ráno to začne! rozezní se muezíni, takže se převalíte na druhý bok a máte ještě další dvě hoďky k dobru. hned od rána už je slyšet ohromný šrumec dopravy. aut je tu tedy strašně moc a každé si alespoň třikrát do minuty zatroubí. jezdit se tu přestane až chvíli před desátou. pak je tu naopak velký klid a těžko uvěřit tomu randálu přes den.

zatím jsem zavřený vevnitř v compoundu, venku jsem byl jen jednou autem. zítra se ale konečně podíváme ven!

Mazár - duben

Kábul

tak jsem v Kábulu v officu. a je to tu najednou zcela jiný svět! představte si skok s Dubaje, z obrovského mezinárodního letiště, na Afghánské, nahrubo záplatované. počasí jak u nás (zato v Dubaji byla pořádná sauna a to jsem tam byl jen v noci), ale hodně prachu ve vzduchu. hlavně jsem měl první dojem, že to je nějaký polní tábor.

když se dostanete skrz letištní halu (už po vás někdy při pasové kontrole chtěli vizitky? víte že imigration office je stůl hned vedle pásu na zavazadla?), už jste zpátky v civilizaci. mimojiné také proto, že bojujete se všemi místními o to, abyste si svůj vozíček s batohem mohli tlačit sami.

odpoledne jsme si pak ve třech udělali projíždku po městě a Kábul opravdu udělal dojem:

• nejvyšší barák má asi 18 pater a je naprostou vyjímkou většinou jsou tu domy patrové
  
• co nemá do výšky, má do šířky. je tu spousta areálů různých ministerstev a podobných. co se u nás vejde do jednoho domu, tady zabere celý blok a více.
• doprava je velice spontánní. každý vám vjede přímo pod kola, je na vás, abyste zabrzdili. do toho občas někdo v protisměru či nějaký povoz. o chodcích ani nemluvím, někteří se snad vůbec nerozhlížejí a to přecházejí čtyři pruhy v každém směru.
• ehm... pruhy? prostě kolik aut se vejde. je to ne často, ale pořád, o zrcátka. takhle natěsno by se nedalo ani parkovat.
• občas asfalt na hlavních tazích, ale pak děravé prašné cesty natolik, že je proti nim polňačka v Kulíkově silnicí první třídy. proto tu maj všechna auta s vyšším podvozkem.
• auta? spíš by se dalo mluvit o Corollách. naprostá většina aut je od Toyoty a právě Corolla. už vím, proč je Toyota největší automobilkou. většinu aut prodá na Islandu a v Afgoši.
  

Kábul - duben

odjíždím

před měsícem jsem se dozvěděl, že mě vybrali. v rychlosti tedy zajistit byt, auto, paušální platby a dokončit všechnu rozdělanou práci. věci a služby si naštěstí rozebrali kamarádi (tak se nedivte, že u Zápala teď bydlí jeden a s Plameňákem jezdí druhý). s prací to bylo jako vždycky, nějak se to furt protahovalo.

ale nejnáročnější bylo potkat se se všemi kamarády a rodinou! a to je dobře. poslední dva týdny jsem vlastně nedělal nic jiného, než že jsem s vámi či za vámi byl. a toho času bylo bolestně málo...

a děkuji všem, kdo jste dorazil na čtvrteční či páteční rozlučku! bylo to fajn a bude na co vzpomínat a z čeho žít dál.

konec výlevů! sedím na letišti v Dubaji a čekám na spoj do Kábulu. kupodivu ani v Praze ani ve Vídni neměli free internet, tady ano. zato ale než jsem našel správné místo pro transfer zavazadel, prohnali mě třikrát detektorem. což když máte pokaždé vyndavat a zandavat oba notebooky z nacpaných brašen (dík Mamce za buchty! :-) ), stojí za to.

je to tu zajímavá směska kultur. místní personál chodí v oblecích či v bílých volných hábitech, turisti naprosto ve všem, turistky se líší snad nejvíce. od velice odvážných evro - amerických stylů po zakuklené dlouhé černé hábity. některé mají vidět jen oči, některé ani to ne. ale to je na letišti, ven se bez víza nedostanu.

neustále se mě lidé ptají, zda se těším. položil jsem si tu otázku sám, teď. a řekl bych, že spíš čekám, co bude. více příště, to už budu v Afgoši. buď v Kábulu či v Mazáru.

Velká Fatra 2010

tak se mi povedlo po čtyřech létech vrátit se v zimě na Velkou Fatru. největší zařizování je vždy s jízdenkama, ale o ty se letos postaral Zdenda. a o palačinky. a kečup. olivy. a... hrome! to byl zimní přechod hor? někdo by měl dát Zdendovi přečíst Karpatské hry, hlavně tu o poutníkovi s lehkým srdcem a batohem.

a ohledně batohů: sice jsme je měli lehčí, protože jsme netáhli stany, ale zato jsme táhli sněžnice (já skialpy) po velkou většinu trasy. alespoň, že ta srdce...

zajímá vás trasa? ze Starých Hor jsme nastoupali na Križnou, na Ploské uhnuli doprava na Rakytov a došli do Ružomberoku. víc vykoukáte z fotek. jednu noc jsme přespali v salaši pod Suchým Vrchom (a já si ho ráno vylezl a sjel!), druhou jsme si zaplatili v Robinson chatke 1 u hotelu Smrekovica.

doufám, že se na Slovensko za nějaký čas opět podívám!

Velká Fatra 2010

ROZEHRAJ: Vsetínští Žamboši u nás v Plzni

Srdečně zvu na druhý díl našeho písničkového pořadu ROZEHRAJ, který proběhne v plzeňském HIFI klubu 6. května od 20:00.

Večer uvede naše kapela – Sedm nedostatečných a pak už bude program patřit našim hostům: legendárním Žambochům ze Vsetína, držitelům ceny akademie populární hudba Anděl 2006 a nominovaným i na letošní vyhlášení cen Anděl.

Žamboši jsou jazz-folkové trio (když už škatulkovat) a svými písněmi dokáží opravdu strhnout. Doporučuji všem, kteří je neznají a zvu všechny, které jejich návštěva v Plzni už teď těší.