Film: Venkovský učitel

čím míň víš, tím lépe pro Tebe. obzvláště při sledování filmů to platí ještě více. a při sledování Venkovského učitele mě opravdu celou první třetinu (než se to provalilo) mrzelo, že vím, že hlavní hrdina je...

takže se pokusím nic neprozradit, snad jen to, že to stojí za to. český divák si zaslouží takovýhle český film. obvykle se v recenzích srovnává recenzovaný film s předchozí režisérovo tvorbou a buď se shodí ty předchozí nebo ten současný. já ale od Slámy viděl první film (ne, ani Štěstí... ani Divoké včely jsem neviděl!), takže nic takovho dělat nebudu. naopak se mi líbilo otevření tématu, které neotvíráme tak často, jak bysme měli, ještě ale víc dopadá na úrodnou půdu drsná realita nevyslyšených vztahů. Zuzana Bydžovská, ačkoliv jsem se jí v dětství bál, v tom je vážně dobrá.

je tam pár zkratek, ale to už asi od filmu očekáváme, zato to bylo daleko víc o cestě z města než Cesta z města. to je zas moje citlivé téma...
závěrem? určitě stojí zato peníze za to utratit, jen nevím, kde je to teď možné...

Domaslav řemeslná

už teď o víkendu proběhne Domaslav tradičních řemesel. že o ní nevíte? příště budu informovat dříve... slibuji!

PDF verze

Ahojte všici,

jsem též Plzeňan (rozuměj Plzeňák sensu lato) jak poleno, a jsem na to patřičně hrdá.
Zpod Krkavce se mi poštěstilo, přesídlit pod Radyni, kde si teď hodlám hrát na život na vesnici a vynahradit si pokudmožno všechna „tohle v paneláku nejde, počkej, až budeš bydlet v domku se zahradou“. Tak uvidíme, kam až mě zdejší předpisy, sousedi a má drahá polovička nechají zajít...
Mezi Krkavcem a Radyní jsem absolvovala klasicky dlouhou studijní zastávku v jihomoravské metropoli, která byla úžasná a inspirativní (o tom třeba někdy příště), ale zároveň to byla jen taková delší návštěva, která slouží k tomu, aby si člověk uvědomil, jak se ve skutečnosti strašně těší domů.
Takže teď jsem doma, pomalu zaběhnutá do relativně normálních kolejí relativně běžně pracujícího člověka, kterýžto fakt někoho ze zdejšího okruhu uvádí v zoufalství, ale mně přináší spokojenost a radost z očekávání dnů příštích. A ve dnech příštích lze ode mě očekávat vesměs složitou větnou stavbu a povídání o lidech, zvířatech, rostlinách, věcech, místech, událostech a kdovíčem ještě, někdy vážné, někdy lehce cynické, ale prakticky bez výjimky nefilosofické a nepátrající po smyslu ničeho, protože to neumím.
A slibuju, že se budu fakt snažit používat propříště výhradně jen spisovnou češtinu a dialekt plzeňský a žádný jiný.

Milí čtenáři,

Dovolte mi, abych se představila. Je mi dvacet pět a hraju si. Občas na katy, občas na turistu, občas na regionalistu, na pedagoga, na Pražáka, na úředníka, na dámu, na snílka, na kole, nakvašeně, nadšeně …Hraju si na všechno možné, ale nemohu v sobě ve svých hrách potlačit jednu echt důležitou vlastnost – jsem Plzeňanka. Já se tam vrátím! křičím z Vršovic jihozápadním směrem! A vrátím se dřív, než kolem budou důchodcí, protože mám vážný důvod. Já a Plzeň k sobě patříme – prostě rezonujeme. Jako Krkavec a Radyně, jako dvě labutě na Šídlováku. Pokusím se Vám na těchto stránkách přiblížit především některá místa a akce, která jsou tak vzácná či kouzelná, že stojí za kodifikaci, poznámku, úvahu i čas strávený ve spárech internetové sítě.

zdravíčko čtenáři

tady Pepcza, kdysi z Kulíkova, teď již pátým měsícem Plzeňák. trpím trošku schizofrenií, takže mě někdo zná jako Bobra, jiný jako Pepa, další zas jako Josefa... proto se zde budu držet Pepczi, což je má internetová identita. líbí se mi, že je tam ta naše republika. kdybych byl slovák, určitě bych si říkal Joska...
budu psát, co zrovna budu chtít, takže se připojuji do spontánní části našich autorů. určitě bych rád informoval o zajímavém dění...
rád vařím a rád si povídám s lidmi. takže snad tuten blogue bude nástrojem, který umožní lidem se spolu vídat víc, než aby nás držel každého ve svém kumbálku na konci kabelů...
také jsem velký snílek jako Ver. sním o tom, že se odstěhuji na nějakou fine vesničku. sním o tom, že budu mít užitečnou práci. sním o lepším světě...

Milí čtenáři,

Ver není nikterak velký Plzeňák. Ale v duši si tu Plzeň zelenou rozkvetlou, obehnanou prstencem kvetoucích Sadů hýčká. Narodila se tu koneckonců a krásná léta strávila, mnoho přátel poznala.

Že ji ale stále něco žene z místa na místo a že si raději než krásu místa vychutnává touhu po místě anebo vzpomínku na místo, stala se Neplzeňákem, aby se stala Pražákem a pak Nepražákem, aby Vídeňákem a pak Nevídeňákem, aby nakonec zjistila, že neví, co je nejkrásnější a kde třeba žít, že zkrátka ta touha a ta vzpomínka jsou tou hybnou silou a dobře bude všude.

A tak jí Plzeň stále dříme kdesi uvnitř, i když si nečiní nárok na pravidelné návštěvy, na denodenní přebíhání náměstí Republiky a pravidelné zacházky do Státní vědecké knihovny a jejích krásných klášterních zdí, které skýtají tolikeré potěšení (od knih, přes OO až po hudební salónek, kde Ver trávila mládí). Stále tam pro ni je a bude.

Ver je snílek a poletucha. Neumí říct, o čem bude psát. Neumí dokonce ani říct, jestli vůbec bude psát. Sama sobě je někdy překvapením. Ale přeje tomuhle místu, téhle virtuální mikro-Plzni, aby kvetla a vzkvétala. Aby kvetla a vzkvétala tak, jako ta opravdová Plzeň, její krásné mateřské město!

Ahoj milí čtenáří,

tady Janek z Podradynní. Jsem jeden z pěti budoucích autorů obsahu těchhle stránek (čti:"stráének") a viděl bych to tak, že budu občas popisovat, občas popoeziovat, občas fotit. Kdyby vás něco zaujalo, nebujte se to dávat najevo a já pak budu tímto směrem třebas experimentovat dál. Občas, když mi to přijde jako dobrej nápad, najdete stejný příspěvek tady i na mém blogu. A jak se tak rozhlížím, nemůžu se nezeptat:

Japato, že jsem tady první?