Ahojte všici,

jsem též Plzeňan (rozuměj Plzeňák sensu lato) jak poleno, a jsem na to patřičně hrdá.
Zpod Krkavce se mi poštěstilo, přesídlit pod Radyni, kde si teď hodlám hrát na život na vesnici a vynahradit si pokudmožno všechna „tohle v paneláku nejde, počkej, až budeš bydlet v domku se zahradou“. Tak uvidíme, kam až mě zdejší předpisy, sousedi a má drahá polovička nechají zajít...
Mezi Krkavcem a Radyní jsem absolvovala klasicky dlouhou studijní zastávku v jihomoravské metropoli, která byla úžasná a inspirativní (o tom třeba někdy příště), ale zároveň to byla jen taková delší návštěva, která slouží k tomu, aby si člověk uvědomil, jak se ve skutečnosti strašně těší domů.
Takže teď jsem doma, pomalu zaběhnutá do relativně normálních kolejí relativně běžně pracujícího člověka, kterýžto fakt někoho ze zdejšího okruhu uvádí v zoufalství, ale mně přináší spokojenost a radost z očekávání dnů příštích. A ve dnech příštích lze ode mě očekávat vesměs složitou větnou stavbu a povídání o lidech, zvířatech, rostlinách, věcech, místech, událostech a kdovíčem ještě, někdy vážné, někdy lehce cynické, ale prakticky bez výjimky nefilosofické a nepátrající po smyslu ničeho, protože to neumím.
A slibuju, že se budu fakt snažit používat propříště výhradně jen spisovnou češtinu a dialekt plzeňský a žádný jiný.