Milí čtenáři,

Ver není nikterak velký Plzeňák. Ale v duši si tu Plzeň zelenou rozkvetlou, obehnanou prstencem kvetoucích Sadů hýčká. Narodila se tu koneckonců a krásná léta strávila, mnoho přátel poznala.

Že ji ale stále něco žene z místa na místo a že si raději než krásu místa vychutnává touhu po místě anebo vzpomínku na místo, stala se Neplzeňákem, aby se stala Pražákem a pak Nepražákem, aby Vídeňákem a pak Nevídeňákem, aby nakonec zjistila, že neví, co je nejkrásnější a kde třeba žít, že zkrátka ta touha a ta vzpomínka jsou tou hybnou silou a dobře bude všude.

A tak jí Plzeň stále dříme kdesi uvnitř, i když si nečiní nárok na pravidelné návštěvy, na denodenní přebíhání náměstí Republiky a pravidelné zacházky do Státní vědecké knihovny a jejích krásných klášterních zdí, které skýtají tolikeré potěšení (od knih, přes OO až po hudební salónek, kde Ver trávila mládí). Stále tam pro ni je a bude.

Ver je snílek a poletucha. Neumí říct, o čem bude psát. Neumí dokonce ani říct, jestli vůbec bude psát. Sama sobě je někdy překvapením. Ale přeje tomuhle místu, téhle virtuální mikro-Plzni, aby kvetla a vzkvétala. Aby kvetla a vzkvétala tak, jako ta opravdová Plzeň, její krásné mateřské město!