Kishinde a Čakana - 2. den

ráno vstáváme v šest. nevím proč, všichni se prostě začali hejbat a řidič šteloval něco v nastartovanym motoru, takže se s tím prostě nedalo nic dělat. nejvíc mě ale zklamala snídaně, byl jen starý chleba s typicky nepitelným čajem. zvláštní atmosféra u snídaně - každý se zaobírá vlastním jídlem a vlastními myšlenkami, narozdíl od večeře je ticho.

odjíždíme na trénink a najednou ze sousední místnosti vylézají tři burky. vůbec jsem netušil, že tu tolik žen máme. pravda, včera jsme jednu přivezli, ale hned zmizela. je to najednou docela šok.

burky naskákaly do auta a driver je odvezl pryč. za půl hodiny se pro nás vrátil a odvezl nás do jedné ze sousedních vesnic na trénink. mladí i staří, poslouchají naše lektory. víceméně jde o rozumné hospodaření v krajině. celkem mají čtyři hodiny, akorát když jsme odjížděli, měli samostatný úkol po skupinkách. musím zjistit víc o těch školeních!

cestou zpátky jsme píchli. tak jsem je nechal měnit kolo a vyrazil napřed. a našel svůj první tank! vidět jsou často, ale z auta je to jen takový krátký moment, z kterého moc nezbyde.

Kishinde a Čakana - 2. den

Kishinde a Čakana - 1. den

mám za sebou první trip do fieldu. a bylo to naprosto úžasný! nádherná příroda, lidi, kontakt s realitou a místními podmínkami, poznání našich lidí v první linii, pár nových okoukaných slov v Darí...

vyrazili jsme z Mazáru po asfaltové silnici, která se málem ztratila v Sholgaře, kde prochází přímo středem vesnice a bazaru a je to jak na přecpané pěší zóně, široké dva a půl metru.

v Kishinde jsme se podívali na jeden malej cash for work. chlapi z vesnice tam staví protipovodňovou zeď, aby chránila kandu s pitnou vodou. pak na tři rozestavěný graineries - sýpky na pšenici. ty budou sloužit pro celou vesnici a starat se o ně bude šura - rada starších. je to zakončení projektu certified seeds, kdy na začátku každý farmář dostal 50 kg kvalitního osiva a při sklizni vrátí 70 kg právě šuře, která už s tím má naložit dle svého uvážení.

taky jsme měli jednání se členem jedné šury, která uvažuje o založení kooperativu - de facto zemědělského družstva. my jim s tím pomáháme, dáváme dostatek informací o výhodách a nevýhodách i o všech věcech, co je třeba zařídit. jednomu už běžícímu kooperativu kupujeme traktor s mlátičkou. starat už se o něj musí sami.

po obědě hned vyrážíme do Čakany, což je několik vesnic úplně nahoře v horách, ve výšce kolem 1800 metrů. tady máme office a tým pro různá školení ohledně hospodaření. Food Facility projekt by se dal přeložit taky jako Bezpečnost potravin, ale je to mnohem širší. Office tu je malinkatej. místnost pro chlapy, druhá pro ženský, kuchyň bez jediného kusu nábytku a koupelnička, což je vlastně nízká místnost se závěsem a odtokem, kam si zalezete s konvičkou.

spali jsme všichni pohromadě, samozřejmě mluvím jen o chlapech, a i tady v horách stačil na přikrytí jen šátek.

Kishinde a Čakana - 1. den

ICRC a TV Hill

tak jsem poprvé letěl nekomerčním letem a poprvé malým letadlem. a je to naprostá paráda! připomeňte mi v Čechách, že chci být pilotem...

naložili mě v Mazáru přímo v ICRC (Červený kříž se tu stará mimojiné o invalidy, po dvorku jezdila spousta lidí bez nohy), takže jsme ty nejotravnější check pointy prostě projeli s pozdravem a na letištní ploše byli za pět minut. piloti byli sympaťáci a počasí nad Hindukůšem nádherné.

v Kábulu jsem byl jen na skok a udělal jsem si na konci druhého dne vejlet na TV Hill. to je tu jeden kopec uprostřed Kábulu, který je poset anténami. povedlo se dostat autem až nahoru, i jsme přemluvili policajty, aby nás pustili skrz závoru a nechali se podívat na druhou stranu. taky se tomu kopci občas říká TV Tower a je to opravdu zaslouženě.

kolik stojí v Čechách kebab? tady je v přepočtu za 40 korun a to mě asi ještě natáhli, když viděli cizince, protože prý jinak bývá za 35 korun...

ICRC a TV Hill

p.s.: ráno konečně jedu do fieldu!

crash

nejnebezpečnější je tu doprava. rozhodně. ostatně mám za to, že u nás taky s přehledem vede, ale ročenky jsem nestudoval. obvykle se myslí doprava autem, na to je člověk ale tak zvyklej, protože v autě sedí každou chvíli, že si to prostě nepřipouští.

teď nás tu všechny zamrazilo. spadlo letadlo. dopravci, se kterým létáme nejčastěji. GTZ (Němci, je jich tu poměrně dost) tam měli jednoho lokálce. přikládám zprávu z naši informační sítě.

afghánská svatba

jeden náš guard, Naseer, se ženil a všechny pozval. ona to není taková vzácnost, tady se prostě zvou všichni. bylo nás několik set! a vlastně jsem viděl jen polovinu ze svatebních hostů. ženský totiž měli svou část svatby úplně v jiné místnosti. už jste někdy byli na svatbě bez ženicha?

popravdě tohle byla spíš svatební párty, obřad prý mají v mešitě. ale ten se u tu zas až tolik neprožívá. vlastně oddávat může každý, kdo ví, jak na to. nebylo by to krásné, nechat se oddat nějakým kamarádem, než nějakým místostarostou?

z mýho pohledu to teda bylo celé o ničem, protože jsme přišli, sedli si ke stolům ve Wedding hallu (architekturu si posuďte sami), ženich přišel v objetí kamarádů, pár kluků zatančilo, přinesli jídlo, asi desetina lidí přišla Naseerovi popřát a vyfotit se s ním, pak ženich s kamarády odešel, údajně za něvěstou, my se zvedli a odešli. drtivá většina lidí se přišla opravdu jen najíst a popovídat si s ostatními. ještě víc mi to přijde zbytečné, protože svatebčané se vždycky strašně zadluží. kábulí sice asi není moc drahé, ale několik set porcí je několik set porcí a Wedding hall musí bejt určitě hodně mastnej...

nicméně se mi líbil vztah mladých a starých. kluci v obtažených tričkách a extravagantních úpravách vůbec předváděli velice pohyblivé disko tance a staří jim i zatleskali. staří, kteří přišli v piráčích a turbany nesundali z hlavy ani uvnitř. a nikdo nikoho neokřikoval, ani nepřehlížel. zajímavý kontrast.

dost mě zajímalo, jak se tu vlastně hledají nevěsty. obyvkle to prý dohodnou rodiče, často s někým příbuzným, což má tu výhodu, že vám rodiče domluví někoho, koho alespoň trochu znají. hlavně je tu strašný tlak na svobodné, aby se konečně s někým vzali. spousta našich zaměstnanců vzpomíná na situace, kdy je rodiče doslova a do písmene donutili. na druhou stranu je tu třeba můj logistik, který prý všechny děti udal tak, že si sami vybrali a on to pak šel s tou druhou rodinou domluvit. teda už vidím Mamku, jak jde takhle někam vyjednávat! brrr!!!

mají tu i zásnuby! některé rodiny jsou docela pokrokové, takže když je někdo zasnouben, může toho druhého třeba jednou za týden navštěvovat. jiné rodiny totiž někoho zasnoubí a až do svatby se Ti dva nevidí.

další večer jsme se pak velice dobře pobavili s Mukhidinem, naším agri specialistou z Tádžiku, o tom, že pro něj je nepříjemné, když by se měli chlapi a ženský veselit pohromadě. a to byl třeba rok v Americe a rozhodně to není žádný zpátečník. holt vyrostl jinde...

Naseerovo svatba

tak nějak

spousta práce, málo času, nefunkční internetový připojení jak v Kábulu, tak v Mazáru a vůbec! prostě klasická práce, jako všude jinde, nohy na stůl si jen tak nedáte.

minule jsem víc psal, teď vám spíš jen ukážu fotky, většinou jen z letadlo do Kábulu a zpět.

Kábul tam a zase zpátky

a taky jsem přidal pár fotek z Mazárských ulic do starýho alba. někdy pár fotek vydá za víc, než spousta slov.

Mazár - duben

Bobr, dlící v dálavách krajů i mravů jiných, projevil přání, abych napsal pár řádek pro tyhle stránky

A pravdu má, není nad vypuštění vlaštovky do internetové sítě, když je naděje, že alespoň jeho potěší.

Bobr píše exoticé aktuality a mě zbývá napsat o běžných starostech a radostech mých plzeňských. Takže:

Milý Bobře,

Jsem rád že jsi v pořádku a místní bakterie se až na výjimky stávají k Tobě přátelskými. Kéž Ti to vydrží po celý Tvůj pobyt, stejně tak ať jsou příznivé i další okolnosti.

Tady na plzeňsku jde každý den vychutnávat možnosti naší pahorkatiny a jejích milých obyvatel. Kupříkladu včera spočinulo osm unavených nohou (z krásného vandru po Radnickéma Zbirožském potoce) ve zbirožšké radniční restauaci. A dneska stejné nohy dorazí do Serafu na čtení a zpívanou.

Zítra mi zazpívá Karel Gott v Příbrami. My mu zase na oplátku zazpívme ve čtvrtek v Hifáči. Alespoň jsem ho přes facebook pozval. Zatím ještě neodpověděl. Snad je to kvůli tomu, že Ivča nesebrala odvahu mistra šťouchnout. Rovněž přes facebook. Trnu, aby přišli lidi. Né na mistra zítra. Na nás a mistra Jana Žambocha ve čtvrtek.

Složil jsem novou písničku a zahrál ji na svém prvním „písničkářském“ vystoupení. Péťa mi ji pak ve vlaku v kupé chválila. Vložila se do toho dojatá paní vedle nás sedící a smutně si stěžovala, že ji takhle nikdo nechválí a už vůbec ne v její práci. Doporučil jsem jí při práci myslet na lidi, pro které to dělá. Stěžovala si dál. Doporučil jsem jí změnu práce, ale taky nechtěla. Škoda, myslel jsem to s ní dobře. Byla to komunistická poslankyně.

V pátek byla u Chlupa a Vlasti narychlo „májka“. Tedy oheň. Bylo třeba spálit dříví připravené na loňskou jejich svatbu. Ještě nečekaněji přijela i Verča. Dobré to bylo.

Prší.

Všechno je pěkně zelený.

Janek

tak, a je to na mně...

právě jsem odvezl na letiště Pepého, mého předchůdce, a už je to tu celé na mou zodpovědnost...