Skoro velký vandr do Po(d)šumaví

Mít čtyři dny na vandr je celkem v bohatství, a tak do poslední chvíle byla nejžhavější varianta České švýcarsko nebo okolý Trosek. Protože jsme si ale chtěli užít volnějšího táboření a taky usnadnit dojezd opozdivším účastníků a hlavně, přeci jen tu Šumavu máme dost rádi, plány jsme změnili.

Vyjeli jsme tři – já(nek), Péťa a Martin. Zrychlený výlukový vlak převlečený za autobus nás dovezl do sedla Špičák a my vyběhli na Pancíř. Podzim zorganizoval přehlídku barev, inverzí zachumlaných údolí a vějířů paprsků řezajících mlhu smkovými větvemi. Naše sestava se tak podobala spíš výpravě fotografického klubu než trampům. Ale ono to taky není o nějakém škatulkování, ale o tom, že být venku a jen tak si putovat šumavskou krajinou je prostě paráda. Celý vandr jsme také Péťu vzdělávali ve fotografické teorii a optice, neboť se chystá také k nákupu zrcadlovky.

Prošli jsme se tedy přes Pancíř na Javornou, kde jsme se dočasně rozdělili. Já vyrazil na Šukačku navštívit Malinu a její roverské rodiny a Péťa s Martinem šli ještě hoďku dál a utábořili se na pěkném kopečku nad údolím. Druhý den jsem je našel v naprosté pohodě brnkat na kytaru uprostřed louky, mrazivá noc jim zjevně neublížila.

Podšumavská krajina je plná vesniček, lesíků, kopečků a údolí a je spíš taková veselá, pracovitá a štěkající, než zamyšlená, jako je ta jihočeská rybníková. Jestli patří mobil na vandr ať si vyřeší radikálové, nám každopádně Bobr zavolal, že je na cestě a za chvilku jsme se s ním setkali. Radiokomunikační ústupek tramspkým mravům se nám odvděčil sladkou pozorností – svatebním dortem, koláči a jinými pochutinami. Bobrovo jednodenní opoždění tak bylo omluveno.

Najednou jsme se ocitli ve Velharticích. Údolí Ostružné se totiž zdálo celkem krátké. Snad proto, že jsme se nevěnovali průzkumu skal, které se nad touhle říčkou občas tyčily. Velhratický hospodský nám svým diktátem zredukoval možnosti jídelního lístku, ale i tak bylo fajn. Když jsme se pak vypravili k prohlídce hradu, začaly se na poslední chvíli před námi zavírat vrata, dveře na nádvoří hradu. Svým šarmem jsme přesvědčili obsluhu k posečkání a ještě vběhli na nádvoří. Noc v lesíku na kopečku nad Velharticemi měla svou atmosféru, oheň hrál a hvězdy výhružně mizely pod mraky.

Ráno za úsvit jsem otevřel jedno oko a užasl jsem nad temně rudou září na obloze. Vyběhl jsem ze spacáku a snažil se o focení. Představení trvalo asi 4 minuty. Pak jsem zase usnul.

Klub českých turistů je chválihodný spolek. Když ale po půl kilometru oznamují celý den zbývající kilomeráž do Klatov, začnou člověka bolet nohy už jen z té představy. Cesta ten den byla pěkná, ale výživná. K únavě se přidala i změna času, počasí…a tak.

Hospoda a penzion v Lubech u Klatov si zaslouží plný počet hvězdiček. Méně už Péťa, která vyhrotila časovou souslednost objednávkou palačinek na poslední chvíli. Ale vyšlo jí to.

Vlakem jsme popojeli do švihovského šera. Vyběhli na kopeček a v dešti stavěli, co se dalo. Péťa s Martinem stan a my improvizovali s ponchy. Výsledek v Bobrovo režii byl lepší než včerejší kombinace s tropikem ze stanu, které jsme narychlo sbalil při odjezdu. Příště beru svou osvědčenou plachtu s názvem „Ó-bivak“ (čti: obývák). Déšť klapal na přístřešek a občas i na mé vykukující nohy a my spali skoro 12 hodin.

Poslední, čtvrý den, už deštivý jsme strávili ve Šihově. Ono by se mohlo zdát, že déšť je nepřítel vandrů. Právě naopak. Ta rána s kapkami na listech, parou nad zemí, rudými šípky jsou neskutečně svěží a energizující. A jak jinak – také fotogenická.

Moc fajn vandr. Takhle jsem ho viděl já.

Moje fotky postupně na www.janek-foto.rajce.idnes.cz

Fotit mi pořád nejde tak, jak bych si představoval. Ba naopak.

--- doplněno od Bobra ---

no byla to paráda, škoda, že jsem dorazil až v neděli a přišel o Šukačku. podívejte se i na pár fotek ode mě a příště pojeďte taky!

pár fotek