cesty k Bohu

jedno úterý jsem měl v hlavě otázku, kterou jsem ten večer zatěžoval celé okolí. od čajovny po hifáč. totiž jak je to s těmi cesty k Bohu, jak je na každém, aby si nějakou zvolil a jak se to například slučuje s "řevnivostí" mězi křesťany, kdy "dáme" jen našim, ostatní požehnáme. není to vlastně odpírání Boha, respektive jedné cesty k němu?

ten večer jsem se na to téma bavil s pěti lidmi. a stále ne a ne mi to nějak vysvětlit. až se ve mě ozvalo i něco pyšného. ale ono to bylo spíš tím, že jsem nerozuměl, než že by nevysvětlovali(y).

už mi to ale docvaklo. snad. své v tom sehrál i večer chval, který přidal šesté vysvětlení a pak probdělá noc, kdy se vše znovu přehrálo, promíchalo a zapadlo. jak to tedy chápu nyní?

každý má právo si jít, kudy chce. to platí pořád. nicméně pokud chci jít něčí cestou, tak také musím respektovat její pravidla, zásady... držet se značek, které vytyčují její cestu. jinak totiž z cesty sejdu a již kráčím po jiné.

je to srozumitelné? snad alespoň pro ty, kteří se se mnou ten večer bavili(y).

díky Jankovi jsem se dostal ještě k zajímavému dokumentu o trochu jiném indickém mudrcovi...

je to dost podnětné a velice antidogmatické. myslím ale, že to nemusí být výzva k opouštění tradičních cest. je ale třeba si uvědomovat, že cesta po které šlapu já není jediná, není ani univerzální pro všechny a že všechny správné cesty mají společný cíl. díky této skromnosti se mohu zbavit mříží případného dogmatismu, protože vím kde jsem a proč jsem tam. a rozhodně je to dobrá výzva k tomu, aby lidé nad svými cestami více přemýšleli. aby je chápali v kontextu a ne právě dogmaticky.

závěrem ještě jedno moudro od Vojty Linky: "je tolik různých cest k Bohu, kolik je lidí."