Lidi jsou stejní, ale občas jsou od sebe daleko

Haradhan Das Baul, indický zpěvák z Bengálska, chtěl slyšet naše „folk“ písničky. Myslel tím samozřejmě lidovky.

Přijel tedy k nám včera do Plzence a my udělali malou zpívanou u Vlasti a Chlupáče. Sešlo se narychlo pět kytar a cello. Po pohoštění (nejí maso, jí ryby, nejí sýry, jí sušenky) jsme se do toho dali. Člověk si myslí, že neumí lidovky, a pak sborově zazpívané vyzní moc krásně. Haradhan se i přidal na činelky kortálky a na dotaru (dvojstrunka) a vznikl pak i zajímavý jam a improvizace. Improvizovat v tradiční indické hudbě většinou samozřejmě znamená pohybovat se v jednom akordu, Haradhan ladil do G. Zazpíval i pár svých, já jsem si už na úterním koncertě oblíbil píseň o významu guruů, učitelů, tak mi zahrál na přání o tom, že život bez guru je jako být hrncem z nevypálené hlíny. Je to sice hrnec, ale pod vlivem vody měkne jako bláto a je nepoužitelný. Až příchodem do domu svého guru je vypálen ohněm guruovy lásky.

Došlo i na diskuze. Jindra zdatně překládala z bengálštiny. Co tak Haradhana u nás napadá?

Je tu málo lidí a tím pádem je tu krásná příroda. Není tu zničená v širokém okolí u měst. Máme tady lepší státní zřízení, v Bengálsku teď vládne zemi zničující komunismus, který zaplnil všechna vedoucí místa ve státní správě nekompetentními lidmi. Indická hudba se svými plynulými přejezdy mezi tóny je sladší a měkčí než naše. Ale líbilo se mu s námi hrát. Také nám vyprávěl o velkém významu žen pro bauly. Ženy mimo jiné stojí za tím, že svět má styl a módu. Dlouhá diskuze, při které jsme leccos sami o sobě odhalili, byla na téma tradiční česká lidová hudba a tradiční české nástroje. Jeho vytrvalá otázka byla: A jaký je ten tradiční nástroj, se kterým si tu lidi historicky hráli a při něm zpívali?

Večer bude hrát v Plzni na koncertu (Kolárova ul., Studio Lamas), ale teď ještě spí u mě doma. Jak dneska ráno řekl Chlupáč. Včerejší večer patří mezi zážitky, které člověk vstřebává dlouho.